Kapky
ani dobrou noc mi dát.
Nepřišel, nepřišel,
má jinou dívku snad.
Proč nepřišel - kdo to ví,
už mě nemá tak rád.
Proč nepřišel - on to ví,
že si se mnou neměl hrát.
Snad překročit můj práh se bál,
snad na něm zločin spáchán byl,
snad v kostele zůstal, aby se kál,
že zas u jiné dívky noc strávil.
Ať je však osud k němu milostiv,
ať netrestá jej za má muka.
Ať jen jeden zvuk ho provází,
zvuk, když moje srdce puká.
Kapky deště utichají
po dopadu do trávy
a já sama samotinká
nemám nic než útrapy.
Kapky deště utichají
po dopadu do kaluží
a já nevím nevím sama
co tomuto světu dlužím.
Vyrůstala jsem já sama
bez bratra či sestřičky
cítím se tak opuštěna,
bez líbezné tvářičky.
Kamarádi nepřijeli,
a už nikdy nepřijdou.
Zlá nemoc je pohltila,
v zástupu ke smrti jdou.
Sedím tu já na své židli,
mezi kvítky hřbitova,
nebudu mít nikdy pokoj,
po smrti ni za živa.
Jiná
Nepřišel, nepřišelani dobrou noc mi dát.
Nepřišel, nepřišel,
má jinou dívku snad.
Proč nepřišel - kdo to ví,
už mě nemá tak rád.
Proč nepřišel - on to ví,
že si se mnou neměl hrát.
Snad překročit můj práh se bál,
snad na něm zločin spáchán byl,
snad v kostele zůstal, aby se kál,
že zas u jiné dívky noc strávil.
Ať je však osud k němu milostiv,
ať netrestá jej za má muka.
Ať jen jeden zvuk ho provází,
zvuk, když moje srdce puká.
Listí
Jsem jak sešlapané listí,
co někdo hodil do kaluže,
ať mi nikdo neříká,
že život bez tebe být lepší může.
Ty jsi ten,
co na mě šláp a zmáčkl v kaluži,
nemohu tě vidět s jinou,
když na mě ti nezáleží.
Katedra a lavice
Prosím prosím zas a znova
jen ať mě dnes nevyvolá.
Už mu tužka nad papírem krouží,
někomu dát pět, po tom pořád touží.
Tak koho si vyvoláme
a radost si uděláme?
Dnes mám špatnou náladu,
půjde tamten ze zadu.
Ať se svíjí, ať se potí,
na přísného nic neplatí.
Tak pojď chlapče, nemám stání,
že ty o tom nemáš zdání?
Říkáš samé nesmysly
a čteš moje úmysly.
Opět za pět ti dnes dám
a radost si udělám.
Jen se uč a ten pláč utěš,
u mě jedna mít nebudeš.
Tma
Mám se snad obávat, mám se snad bát,
když tma nade mnou krouží?
Můžu jen předvídat, můžu si přát,
že po mně stíny nezatouží.
Tma na mě padá a já mám strach,
že na mě už přichází.
Stanu se obětí v těch věčných tmách
kde slunce nevychází?
Mám se snad obávat, mám se snad bát,
když tma nade mnou krouží?
Můžu jen předvídat, můžu si přát,
že po mně stíny nezatouží.
Tma na mě padá a já mám strach,
že na mě už přichází.
Stanu se obětí v těch věčných tmách
kde slunce nevychází?
Osud
Studený chlad všude se rozpíná,
dívčinka choulí se do svého pláště,
k ohni vděčně ručky své vzpíná
oheň však hasne - dalo se do deště.
Ošklivý osud zlou hru s ní hraje,
dívčina bezmocně utíká dál,
vyhnal ji odsud - z jejího kraje,
řekla by ti to - kdyby ses ptal.
Běží a běží, osudem prokletá,
lidé jí chudince nepomohou.
Padá a nevstává, spí jako zakletá,
ani tvé rty již nic nezmohou.
Běží a nožky ji neunesou,
chce, bys ji ochránil v náručí.
Na jejím hrobečku ovce se pasou,
jak sladké jsou kvítky, co zde pučí.
Beznaděj
Srdce mé bije
do prázdna věčnosti,
temno ho neskryje
před světem bolesti
Proč srdce jeho
mé volání neslyší,
je mé snad němé
strach snad hlas tiší?
Ať raděj mne odmítne
a v naději nenechá,
než žít v plané víře,
jíž se jen smrt kochá
Pro mne vše končí zas,
smrt se již směje,
nezbývá mi už čas,
tak vítej, beznaděje!
Mraky
Jak mraky plují oblohou,
tak na mou duši ubohou
teď padá stín, teď padá chlad,
smrt ukojí svůj věčný hlad
Zemřeli
Zemřeli v prachu
v prach se obrátili,
by jiným dali v prachu žít,
oči své od prachu dávno odvrátili,
za milenku smrt vybrali si.
Ptáci slétli na jejich kosti,
větve, jako prsty, břízky
neuchránily je před ostrostí
zobáků bodavých, jež chtěli
maso dávno zmizelé.
Mlhy jim půjčily šedavý šat,
jež ni před mrazem je neochránil,
z nebe začly kapky jak slzy kát,
jakoby chtěly smýt
hříchy dávno neznámé.
Tráva zarůstá jejich rovy,
pokrývá je zelení svěží,
kterou nenáviděli co živi,
teď však rády by ji zhlédly oči
zkalené černou temnotou.
Nemám ráda
Nemám ráda, když slzy moje
zbytečně se řinou.
Když mnou smutek lomcuje,
a ne mojí vinou.
Když přetvářka jen úsměvy
na všechny strany seje,
pak je mi zle a do srdce
vchází kus beznaděje.
Lhostejnost či arogance,
to srdce mi drásá,
zvláště když pak ten druhý
nad úspěchem svým jásá.
Nemám ráda planá slova,
jsou prach který dusí,
jak mlha přes níž není vidět,
jak špína, jež se nám hnusí.
Tak nemám ráda hněv a hádky,
co jen dech nám berou.
I když chcem najít cestu zpátky,
jen křivdy ven se derou.
Slova
Má ústa něžně šeptají,
co rty Ti rády vyznají,
co srdce volá den co den,
čím mozek již je unaven.
Čím duše má se denně plní,
prosba, jež se snad splní,
jež zahání tmu světlem svým,
jež krásná je svým tajemnstvím.
Ústa němě tápají,
vysvětlení hledají,
vůně prchla, čas ji vzal,
rty však po ní touží dál.
Déšť
Žluté chomáčky trávy
vděčně polykají
kruté proudy deště,
které bičují nahou pláň,
tak však volá:
"Ještě... ještě!"
Voda neúprosně dál
smáčí listí
seschlé dlouhým suchem,
to jen s radostí a vděčně
šumí a ševelí
provoněným vzduchem.
Malý seschlý člověk
spílá děšti,
že zežloutlá kůže,
kterou nechrání oděv,
ona obnažená
se bránit nemůže.
Šeď
Šedé pole dusí město
svojí hnilobou,
zraky tisíců snaží se ho
ze všech sil protrhnout.
Bledé slunce již ztratilo
svoji moc,
nad životy vydaných napospas
vládne temná noc.
Bílá ruka mrazu svírá
těla prokřehlá,
bezbranné zachránila dusivá
hlína promrzlá.
Síla strachu
Bolí mě, když vidím Vás
zapuštěné v samotě,
sedět, záda shrbená,
oči v temnotě.
Nemohu Vás vidět zas
krčící se strachem,
plazte se a klanějte
zasypáni prachem.
Příště příjdu, budete tu
ochromeni úzkostí,
neplačte a nekřičte,
smrt Vás pohostí.
Únava
Unavená, ospalá bloudí
na poli neřesti,
odpočinek nalézti
nemůže bez vydání se
na cestu bolesti.
Tupá bolest v hlavě,
údy zlomené,
nečitelné šero,
jež neustále čeká a láká
tichem zmámené.
Již nalezla svůj odpočinek,
klesla hladová,
s láskou a péčí
ji přikrývá a laská
půda ledová.
Vyznání
Píši Vám.
Mé srdce potřebuje
vyznat se ze svého hříchu.
Miluji Vás.
Stojíte zde.
Můj dech začíná
zrychlovat a pak se zastaví.
Miluji Vás.
Usmíváte se.
Moje rty se třesou
na pohyb či záškub nemají.
Miluji Vás.
Modlitba
Ať je noc nebo bílý den
do ticha šeptám modlitbu svou,
snad vyslyší mé volání,
klečím tu sama s bolavou prosbou.
Tak kajícně a pokorně
rty mé se němě hýbají
i němé ticho poslouchá,
naslouchá těm, co nic netají.
Hlavu skláním a oddaně
se poddám vůli Jeho,
duše sténá a naříká:
"tak už vejdi, věčná Něho."
Bez tebe
Smutný je den
i život bez tebe,
tápu v hlubinách tmy
na rukou, na nohou
na celém těle mne zebe.
Slzy a zima,
bez tebe mám strach,
že končím, že zhasínám
že ze mne
bez tebe bude jen prach
:-)
:-*, 9. 1. 2008 21:52